Faery a Island 2026

Ahooooj lidičky! Po nočním busu z Brna opouštíme Vídeň směrem na Kodaň a začíná další deník, tentokrát z letmého výletu na sever. Den jsme slavnostně zahájili pivkem zapíjeným ginem — seniorské zábrany zjevně padají — a na kodaňském letišti dala IPA úrovní Strahovský pivovar jasně najevo, že Sever bude mít styl.

Po přistání na Vágaru jsme se potulovali druhým největším faerským městem s osmi sty obyvateli, přes tunel se dostali do Gásadaluru se čtrnácti dušemi a jeho třicetimetrovým vodopádem. Ráno jsme byly na treku Trælanípan–Bøsdalafossur úplně samy: 7,8 km mlhou a drsným terénem od levitujícího jezera k útesům. Pak Fossa, Tjørnuvík, Saksun a večer medicína z vlastních zásob.

Déšť a krutý severní vítr nám náladu nesebraly, jen přidaly ostrovy: Sandoy, Eysturoy, Borðoy a podmořské tunely včetně jedenáctikilometrového s kruhovým objezdem. V Klaksvíku byly báječné fish and chips, z Gjógvu fyzicky prima trek k nejvyššímu útesu a nakonec papuchalci — vysněný zážitek. Faery bez davů jsou silné antidepresivum, i když se člověk zase rád vrací do města a jeho kultury.

Papuchalkové jsou miláčkové půvabní, pozorovali jsme je dlouho, a pak jsme s Jacobem vyrazili za Kirkjubøurem: první vikinské osídlení, nejstarší dům, katedrála i rod Paturssonů. Po obědě pršelo, ale nevedro nás bavilo. Jacob zahrál v kostele v Gøtě na klavír, vyprávěl o Hidden People a při návratu do Tórshavnu zněl Ludovico Einaudi — člověk byl emocemi úplně přemožen.

Z oken hotelové galerie jsme sledovaly nej nej koncert faerské sezóny; Christopher z Dánska, 34 let a po vygooglení fakt pohledný, hrál tak, že jsme ve čtvrtém patře tančily jako orloj. Pak poslední procházka Reynem, konečně hučící vodopády v černých průrvách hor a přelet malým vrtulovým letadlem do Keflavíku. Reykjavík po pěti faerských dnech překvapil rovinou.

Reykjavík nás přivítal sluncem, kočkami v luxusním obchodě, duhovou ulicí a barevnými domky z vlnitého plechu. Zlatý trojúhelník přidal Þingvellir mezi euroasijskou a americkou deskou, Gullfoss a gejzír stříkající asi dvacet metrů. Islandští koně mají vlastní cval a zpět už se nesmějí vrátit, pokud jednou vyjedou z ostrova. Jeden ze čtyř slunečných dnů ročně jsme si evidentně ulovily.

Slunce nás zavedlo do Landmannalaugaru po štěrkové cestě a brodech, kam patří jen čtyřkolky — náš velký bus má bod pro CK. Po cestě Hecla, Hjalparfoss, islandský les i měsíční krajina; pak středně těžký trek Duhovými horami, kde se s každým úhlem objevila nová scenérie a propukalo nadšení. Po lávovém poli rovnou do horké termální vody. Luxus pro tělo!

Po nočním slunci nad luxusními vilami Reykjavíku jsme jeli na jih Islandu, poslouchali vánoční legendy o třinácti mužích, elfech a trolech, kteří na slunci zkamení. Skógafoss dole zleje každého, kdo se troufne blízko, a nahoře čeká asi tři sta schodů. U útesů byly zase roztomilé papuchalky, černé pláže a zkamenělý trollí otec, syn i loď, které nestihly úkryt před východem slunce.

Poslední celý den na Islandu jsme si schovaly pro sebe a deník odložily. Po večeři ještě moderní Reykjavík: plastiky, sochy, výlohy, nábřeží a noční slunce bez větru — taková dlouhá zlatá hodinka. Když slunce na chvilku zmizelo, následovalo pivo, panák a spinkat. Každou chvíli jsme si užívaly naplno.

Po bohaté snídani, kdy Skyr i sterilované okurky dostaly zvláštní pochvalu, jsme přes město a opravdový reykjavícký lesík došly do Perlanu. Více než čtyři hodiny interaktivního Islandu: nitra ledovce, polární záře v planetáriu, velryby pod nohama a virtuální cesta do hlubin sopky, s níž jsme pak jakoby vybuchly. Večer Blue Lagoon a návštěva vnitřku majestátního kostela.

Ještě hallgrímský kostel: 74,5 metru výšky, přes 2 500 píšťal a stavba trvající 41 let. Původním savcem Islandu je polární liška; ostatní se sem dostali s lidmi nebo na ledových krách. Velká okna mají Islanďané kvůli zimnímu světlu, ale větrají jen bočními větračkami. A ano, v Reykjavíku prý mají i Muzeum penisu — my tam nešly.